Fenomén žití v roli oběti nás obklopuje ve světě osobního rozvoje více a více. Odpovězte si na otázku: „Jakým způsobem se podle Vás chová osoba, která žije v roli oběti?“
V tomto článku vám představím úvahu o roli oběti z více stran. Od původního významu slova oběť přes vojenství, kriminologii, nejrozšířenější teorii v osobním rozvoji až po sebeobviňování.
Z pohledu etymologie slovo oběť, jak uvádí Ottův slovník naučný (1902), pochází z „ob-vět čili řeč, kterou pronáší darovatel podávaje svůj dar příjemci. Tudíž modlitba projevující vděčnost božstvu a člověk obětovával to, co mu bylo nejmilejší.“
Oběť v širším kontextu
Ovšem nic není černobílé, takovou nudu v lidském životě naštěstí nemáme. Jako může být role oběti různorodá s plynoucím časem, tak i lidstvo rozšiřuje své pochopení oběti.
Oběť a náboženští
V naší bohaté náboženské historii se velmi často potkáváme se slovem oběť jako s darem pro usmíření bohů. Od řecké mytologie, kde se objevují zvířecí oběti, přes kruté slovanské rituály, kde ceněnou obětinou je lidská krev až po ukřižování Ježíše Krista, který se obětoval za všechny lidské bytosti, a proto již není potřeba další životy obětovat. V křesťanství je pořád symbolicky dávána božstvu oběť, a to v podobě vína a chleba.
Oběť a válka
Minimálně protože většinu svého aktivního života jsem prožila v armádním prostředí a byla jsem i součástí reálné války, je potřeba si připomenout i pojem „válečné oběti“. Zjednodušeně, z mého úhlu pohledu, je možné říci, že jsou to veškeré životy, které vyhasly ve všech válečných konfliktech od počátku civilizace. Tyto oběti mohou být z řad vojáků, válečníků, civilních lidí, různých náboženských komunit bez rozdílů věku a pohlaví.
Z pohledu oběti není důležité, jestli byla přímo účastníkem válečných konfliktů nebo byla obětována na oltář války například nehumánními pokusy na lidech v koncentračních táborech. Samozřejmě je možné podrobněji řešit různé typy obětí ve válečných konfliktech a je možné konstatovat, že je přirozenější zemřít ve válce v roli vojáka, protože tento člověk je na to připravovaný. Zcela nelidské je, když umírají nevinné civilní osoby, zejména ženy a děti a to někdy ještě ve velmi krutých podmínkách.
I ve válce jsou různorodé taktiky, jak dosáhnout vítězství. Jendou z nich byl i sebevražedný způsob pilotování letounů tzv. „kamikadze“. Takový pilot byl vlastně obětí, protože byla zvolena taktika sebevraždy, aby byl cíl na 100% zasažen. Vnímajíce esenci emocí z diáře pilota ,,kamikadze“, který zemřel při sebevražedném útoku v únoru roku 1945 ve věku 22 let, se můžeme dotknout myšlenek těchto obětí (Morris, 1975):
Musím zemřít dívaje se na dojemnou snahu našeho národa. Můj život skončí v některém z příštích dnů, mé mládí a život se již blíží k závěru. Úkolový let je stanoven na příštích deset dní.
Jsem lidská bytost a věřím, že nejsem ani svatý ani darebák, hrdina ani hlupák, jsem pouze lidská bytost. Jako ten, kdo trávil svůj život v nostalgické touze a hledání, umírám smířen ve víře, že můj život poslouží jako lidský doklad.
Žil jsem ve světě, v němž bylo příliš mnoho nesouladu. Jako společenství rozumných lidských bytostí by měl být uspořádán lépe. Postrádaje jednoho velkého vůdce nechává každý volně zaznívat svůj vlastní hlas a tak vzniká disharmonie tam, kde by měla být melodie a soulad.
Musíme radostně sloužit národu v jeho nynějším bolestivém boji. Musíme se vrhnout na nepřátelské loďstvo opatrujíce přesvědčení, že Japonsko má být a bude místem, kde budou moci existovat pouze nádherné domovy, statečné ženy a krásná přátelství.
Piloti byli většinou univerzitními studenty právnických či humanitních směrů ve věku od dvaceti do dvaceti pěti let. Ke zvláštním jednotkám nastoupili dobrovolně a nebyli nikterak nuceni ke vzletu. Jejich přesvědčením byla mravní povinnost k národu. Jeden z přeživších pilotů, 94letý Osamu Yamada říká (-JAN-, 2017): “Měl jsem strach. Asi 60-70 % z nás se chtělo obětovat za císaře, ale ostatní si nebyli moc jistí, proč to dělají.“ Válka skončila dříve, než stihl svůj úkol provést.
Oběť a kriminologie
Viktimologie je věda zabývající se podrobnějším popisem rolí oběti z pohledu kriminologie. Podrobně zkoumá oběť, která utrpěla tělesnou, psychickou nebo materiální újmu v důsledku trestné činnosti. Nejpoužívanější rozlišení obětí definoval egyptský victimolog E.A. Fattah a oběti rozděluje do skupin zúčastněná, nezúčastněná, provokující, latentní a nepravá oběť.
Zúčastněná oběť se osobně zná s pachatelem a tento vztah motivuje pachatele ke kriminálnímu jednání.
Nezúčastněná oběť nezná svého pachatele a nemá žádnou možnost předvídat jednání pachatele, a tudíž ani nemá šanci preventivně útoku zabránit.
Provokující oběť svým ať již vědomým nebo nevědomým chováním, které může být agresivní, lehkomyslné nebo důvěřivé, popřípadě i přílišně submisivní, se vystavuje riziku útoku.
Latentní oběť je ukryté jednání před veřejností, zpravidla se odehrává v rodinách a domácnostech. Sem patří oběti domácího násilí a sexuální zneužívaní dětí.
Nepravá oběť se stala obětí pouze nešťastnou souhrou náhod. Prostě je ve špatnou dobu na špatném místě.
Oběť v pojetí osobního rozvoje 21 století
Dnešní teorie osobního rozvoje většinově popisuje toto chování způsobem, kdy člověk vlastně obviňuje za své nedostatky někoho jiného. V jeho slovníku slyšíme slova. „Já za to nemůžu, protože kolega mi dal špatné informace.“ "Nikdo mi nerozumí a všichni jsou proti mně."
Esenciální sdělení této teorie je v tom, že člověk se vzdává hledání řešení, a navíc se ospravedlňuje, že on za to nemůže, to ti druzí. Toto chování se nazývá postoj oběti.
Spočívá v tom, že osoba:
✓ převádí osobní zodpovědnost na druhé.
✓ nalézá přesně, kdo za to může, i když někdy velmi anonymně. „Nikdo mi nepřeje. Oni za to můžou.“
✓ obviňuje druhé z vlastní neschopnosti udělat cokoliv.
Osoba, žijící v této roli oběti principiálně, hledá viníka, který může za to, že „můj život je těžký", „nikdo mě nemá rád", „nikdo mi nepomůže".
Chronickému stěžovatelovi s negativním náhledem na život se může pak opravdu stát, že zůstane sám a opuštěný.
Oběť a Sebeobviňování
Tuhle kategorii bych chtěla více představit, protože se ve své koučovací praxi setkávám s příběhy, kdy vzdělaní, pracovití a úžasní lidé o sobě smýšlejí způsobem, že se obviňují a sžírají se pocitem viny. Většinou tyto vzorce sebeobviňování vznikají již v dětství a nechtěně jsou nám dány ve formě výchovy.
1. Nejsem dost dobrý/á
Vnitřní kritik našeptává člověku v průběhu dne jedovatou větu: „Nejsem dost dobrý/á.“ Znáte to taky? Neustále se bojíte, že to nepochopíte, neuděláte dobře. S jistotou víte, že to určitě pokazíte, protože prostě to tak je vždy. I maminka předci říkávala: „To neumíš, opět jsi to pokazil/a. Sousedovic Verunka to zvládá vše lépe a rychleji. Proč zrovna já mám takové nešikovné dítě?“ Maminka to myslela dobře, chtěla Vás motivovat, ukázat, jak si přeje, abyste to uměl/a taky. Jenomže ve Vašem vnitru se stalo něco úplně jiného. Neustálým poukazováním na dovednost, která vám prostě nešla ihned, jste se naučili směřovat svou pozornost automaticky na své slabiny.
Kolikrát za den si uvědomíte, co umíte, v čem jste dobrý/á? Věřte, máte hodně silných stránek, stačí jim začít dávat více pozornosti. Vnímat je a rozvíjet.
2. Nikoho nezajímám
Jak jste na tom se situací, když přicházíte do větší a zajímavé společnosti? Děje se vám něco takového, že vnitřní hlas vám našeptává: „Nepatříš sem. Svojí přítomností jenom obtěžuješ přítomné. Vůbec nikoho nezajímají tvé názory. Mlč, jsi neviditelný stín.“
Co uděláte? Stáhněte se do sebe, začnete věřit tomu, že jste neviditelná a neschopná bytost, která jenom obtěžuje. Představte si, že vše je jinak, tohle je jenom vaše osobní přesvědčení, které jste svými životními zkušenostmi přijal/a za své.
Okamžik, kdy jste takhle začal/a uvažovat mohl být, když rodiče neměli čas se vám věnovat. Trpěli jste buď nedostatkem pozornosti svých nejbližších, nebo materiálním strádáním. Můžete to nyní změnit a žít v hojnosti.
3. Za to můžu já. Opět jsem to pokazil/a
Prožívat v těle pocit viny je bohužel běžné pro mnoho z mých klientů. I já osobně tento fenomén velmi dobře znám ze svého života. Kdy se to tak stává, že se člověk naučí sebeobviňovat?
V naši kultuře velmi často již při výchově dětí. Slyšeli jste někdy ve svém dětství větu typu: „Když to uděláš, budu tě mít ráda, jsi moje šikovné děťátko. Když to neuděláš, jak ti říkám, budu z toho smutná“. Dokonce jsem byla svědkem situace, když dospělý muž chtěl jít s bratrem při rodinném setkání po delší době na pivko a mladá těhotná manželka řekla jménem ještě nenarozeného dítěte: „Petříkovi by se to nelíbilo.“ Takové komunikační vydírání vede právě k prožívání vnitřního pocity viny, že jsem to mohl/a dělat úplně jinak a vlastně jsem to udělal/a špatně a v konečném důsledku za vzniklou nemilou situaci můžu já. Takže správný manžel zůstane vedle manželky, protože by se to tedy synovi nelíbilo. Popřípadě, když si na pivko zajde, zhořkne mu v ústech, protože se vlastně nevěnuje synovi a nepečuje o manželku. Ať již je to jakkoliv, semínko nejistoty je zaseto.
Tento typ chování se děje v dospělosti i proto, že rodiče se mezi sebou často hádali a dítě si spojí své chování s těmito hádkami. Pak si dítě říká: „Kdybych tolik nezlobil/a, tak by od nás táta neodešel. Moji mámu by pořád nebolela hlava. Rodiče by se nehádali. Sestra by byla šťastná.“ Samozřejmě, že když vyrůstáte v takovémto prostředí, tak jako dospělý člověk se obviníte i z toho, že partnerovi se nedaří v práci, protože jste nevytvořil/a dobrou atmosféru doma.
Výsledek
Ať již přemýšlíte jakýmkoliv způsobem tímto sebedestruktivním způsobem, jestli obviňujete sebe nebo ty druhé, vždy prožíváte smutek a zklamání. Dostáváte se do kruhu negativních myšlenek, přestáváte hledat možnosti, jak to změnit ve svůj prospěch. Nakonec se ve vašem životě zakořeňuje úzkost a deprese.
Doporučení, jak z postoje oběti a sebeobviňování ven
Postoj přebírání pocitu viny na sebe:
✓ Uvědomovat si své silné stránky v čem jste dobrý/á.
✓ Plně věnovat svou pozornost sobě a říct si. „Jsem dost dobrý/á. Umím to. Zasloužím si pozornost. Jsem žádoucí a moudrý člověk.“
✓ Pochvalte se.
✓ Přijímejte pochvalu od druhých a vždy za ni poděkujte.
✓ Večer si napište 3 dobré věci, které jste v průběhu dne dokázal/a.
✓ Pracujte na svém sebevědomí.
Své selhání svádím na druhé:
✓ Naučte se převzít zodpovědnost za své jednání.
✓ Pracujte s pozorností (mindfulness), uvědomte si své pocity, potřeby, fyzické prožitky. Za své pocity si každý zodpovídá sám. Pouze jedinec může změnit svůj způsob prožívání situací.
✓ Přesměrovávejte své myšlenky z negativních na pozitivní.
✓ Přestaňte myslet na to, co nechcete a začněte si plánovat to, co chcete.
Zařaďte sebelásku do svého života
Upřímně, ať je minulost jakákoliv, změnit ji nejde. Záleží jenom na osobním postoji, jak zvládnout žití od pocitu viny k sebelásce. Odpusťme rodičům a našim vychovatelům, dělali pro nás v lásce jenom to nejlepší a pojďme měnit náš svět.
Vzpomeňme si na film „Vlak naděje a dětství“, kde bodrá a upřímná ženská Anna Urbanová řekla památný výrok: „Nic, ty se neboj! Na tragickej život jsem já pes.“ Tento výrok může být návodem, jak změnit postoj k životu.
Je čas začít se mít rád/ráda, i když je den „blbec“. Rozvíjet pozitivní myšlenky, potkávat milé lidi, dělat činnosti pro radost, dopřát si spánek, odpočinek, cokoliv, co je vám milé. Mohou pomoci meditace, sport a pravidelné trénování své sebejistoty, sebevědomí a sebelásky. Pro začátek si najděte jednu věc, která vám pomůže rozvíjet svou sebelásku a sebejistotu a začněte ji dělat.
V každém případě je výborný koučink, který vás navede na správná a vlastní rozhodnutí.
Více o archetypech si můžete přečíst v článcích:
✓ Archetypy, kde hlavní roli hraje vnitřní síla - https://www.jankasrdcem.cz/blog/tri-magicke-archetypy
✓ Archetypy, kde hlavní roli hraje závislost - https://www.jankasrdcem.cz/blog/archetypy-kde-hlavni-roli-hraje-zavislost-nebo-poslusnost
✓ Archetypy, které umí naslouchat intuici - https://www.jankasrdcem.cz/blog/andel-umelec-i-rebel-naslouchaji-intuici
✓ Archetypy ženských rolí - https://www.jankasrdcem.cz/blog/zeny-jsou-bohyne-a-muzi-to-vi
✓ Peníze a archetypy - https://www.jankasrdcem.cz/blog/penize-a-archetypy
✓ Rodina a archetypy - https://www.jankasrdcem.cz/blog/triada-rodiny-otec-matka-a-dite-v-archetypech
✓ Archetyp sabotéra - https://www.jankasrdcem.cz/blog/archetyp-sabotera-aneb-moznost-volby
✓ Archetypy, kde hlavní roli hraje sebeúcta - https://www.jankasrdcem.cz/blog/prostituuji-pecuji-nebo-chranim-aneb-sebeucta-v-archetypech
✓ Koučink pomocí archetypů - https://www.jankasrdcem.cz/blog/archetypy-a-koucink
Použitá literatura
-JAN-, 2017. Přeživší pilot kamikadze: Měl jsem strach a nechtěl jsem zemřít. Týden.cz [online]. Praha: © 2006 EMPRESA MEDIA, 04.11.2017 [cit. 2020-11-16]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/asie-a-oceanie/prezivsi-pilot-kamikadze-mel-jsem-strach-a-nechtel-jsem-zemrit_453212.html
MORRIS, Ivan I., 1975. The nobility of failure : tragic heroes in the history of Japan. London: Secker and Warburg.
Ottův slovník naučný: část 18. V Praze: J. Otto, 1902. str.534
